Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Budoucnost a vzdělávání – RVP-VT21 – L8

Vzdělávání a budoucnost – RVP 21 – L8

Velmi mě zaujaly rozbory otázek souvisejících s vývojem a budoucností člověka a jeho vzdělávání. Zajímavé jsou uváděné trendy a možné scénáře:

1. Návrat k byrokratickému systému.

2. Školy jako specializované vzdělávací organizace.

3. Školy jako základní sociální centra.

4. Model založený na rozšířeném trhu.

5. Vzdělávací sítě.

6. Kombinace různých modelů.

Určitě souhlasím s tím, že dokument by měli povinně studovat všichni vedoucí pracovníci školství, ale také vláda a parlament jako management zodpovědný za komplexní stav nejbližší budoucnosti.

S tím pak souvisí i uvedený citát: „Abychom dosáhli udržitelného rozvoje, je třeba mobilizovat řídící systém. Jeho vedoucí představitelé musí dělat víc, než jen vylepšovat stávající postupy. Musí být ochotni přehodnotit své myšlení a restrukturalizovat základní komponenty systému.

Domnívám se, že budoucnost vzdělávání velmi bude souviset s osobním vzdělávacím prostředím, s jeho propojením s kulturou a zájmy dané sociální skupiny, že naroste vliv otevřeného vzdělávacího prostředí, a to právě s využíváním nových síťových technologií.

A velmi dobré vyjádření nosné myšlenky o budoucím učiteli, že: „Důvodem pro přemýšlení o tom, kam se ubírá vývoj světa a vzdělávání s ním, není snaha předpovídat budoucnost. Cílem je rozšířit obzory učitelů tak, aby byli schopni rozeznávat nové možnosti a přijímat změny.“,  mě také vede k určitým filosofickým obavám, ale zatím s úsměvem a v nadsázce: – aby většinový člověk ve své pohodlnosti nakonec časem technologiím nepropadl natolik, že se z něj stane také jen prvek či otrok technologického systému. S takovou filmovou science fiction vizí bych se asi opravdu nerad vyrovnával. Věřím, že i nadále zůstaneme Homo sapiens.  

 


Daty řízené školství, RVP 21 – L6

Daty řízené vzdělávání a školství – L6

Jak prolínají informační a komunikační technologie do všech částí lidského života, tak samozřejmě přinášejí relativně snadnou dostupnost získávání velkého objemu dat, která mohou být opět díky ICT rychle zpracována a tedy jsou použitelná i pro další ovlivňování používání těchto technologií, tedy i jako nástroje pro řízení.

Asi podstatnou otázkou zůstává, zdali je tento proces motivová či vyvíjen jako moderní a inovativní nástroj zvyšující produktivitu, či je ovlivněn snahou o ziskovost firmy, která se snaží  vyvolat závislost na její platformě už od malých dětí. Také vlastnictví osobních dat podmiňuje jejich případné zneužití a možnou další mocenskou manipulaci.

Dalším problémem může být také závislost na bezproblémovém chodu ICT a s tím související záložní a náhradní systémy.

Jako drobný příklad uvádím nedávné uříznutí spojovací síťové linky mezi budovou školy a administrativní částí, kdy byl na měsíc zneschopněn chod programu evidence žáků a vzniklé potíže se doplňovaly zdlouhavě a současně se tato situace stala „dobrým“ důvodem pro skeptiky, kteří okamžitě mají argument proti vyššímu zapojování ICT ve škole, potažmo proti IT technikům a nadšencům ve škole.

Dalším problematickým prvkem je to, že „Cílem technologiemi podporovaných systémů řízení výuky se pak stává pouze příprava na testy“. Nelze jinak, než souhlasit s tím, že když vycházíme z výukových cílů, které jsou definovány do podoby standardů, tak je zřejmé, cit: „že splnění všech cílů nelze tradičním testem ověřit. Bez problémů lze testovat pouze 1. stupeň Bloomovy taxonomie vzdělávacích cílů – faktické znalosti. Kvalitní test možná dokáže ověřit i více, ale v žádném případě ne vše. Čím vyšší úroveň myšlení má postihnout, tím komplikovanější je jeho příprava. Takové v dnešní době vysoce potřebné kompetence, jako je schopnost vyjadřovat se nebo spolupracovat, nelze tradičními testy (byť počítačovými) ověřovat vůbec“. (B. Brdička, výukový materiál kurzu Vzděl. technologie pro 21. stol.)

Výhodou se nesporně jeví to, že pomocí ICT řízeného vzdělávání lze sledovat a analyzovat průběžný vývoj a průchod učivem a ne jen izolovaný plošný test.  

Naprostý souhlas mohu také vyjádřit k problematice nasazení systému řízení pomocí dat a ICT v tom, že než se rozhodne jakýkoli subjekt nějaký podobný systém zavádět, mělo by se důkladně zvážit, jaké jsou jeho skutečné a reálné možnosti i nedostatky.

Sbírat data popisující výsledky žáků jen proto, aby na jejich základě bylo možné hodnotit školy či učitele, je nejen drahé, ale navíc vysloveně kontraproduktivní. Vede ke snahám uměle ovlivňovat všechny sledované parametry podobným způsobem, jako americké hybridní školy připravují žáky pouze na složení plošných testů a zbylé výukové cíle téměř ignorují. Úplně jinak by ale zavedení takového systému dopadlo, kdyby primárním cílovou skupinou, jíž jsou výsledky určeny, byli samotní žáci a učitelé (jako v případě Khan Academy).

Samostatnou kapitolou je ochrana a řešení etických problémů souvisejících se sběrem objemných osobních dat, kdy existuje veliké riziko jejich použití pro zcela jiné účely, než jako informace pro žáka a učitele o úspěšnosti studia.

 


RVP – L5 – Konektivismus

Teorie konektivismu a osobní vzdělávací prostředí – L5

Problematika této lekce byla pro mě poměrně nejednoznačná a souvislosti a významy probíraného tématu asi ne zcela správně chápané, z důvodu slabé angličtiny v poslechu.

Z materiálů a útržků lekce on line jsem vycházel pouze při zapojení dalších informačních zdrojů na webu.

Velmi přehledná je tabulka uveřejněná na učitelském spomocníku v článku: Konektivismus – teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí od Ing. Bořivoje Brdičky, Ph.D., která usnadňuje pochopení významu a vzájemných vazeb – (Behaviorismus – Kognitivismus – Konstruktivismus – Konektivismus). A to včetně výčtu principů konektivismu, významově odpovídajícímu také bodům podle wikipedie.

Využití otevřených sítí si pak lze dobře představit jako platformu různorodých názorů, které navozují nové podněty a otázky, tedy i řešení, a to právě dynamickým spojováním specializovaných zdrojů informací. Současně je zřejmé, že zdrojem učení mohou být lidé, ale i databázové síťové technologie. Naprosto jasný je také význam schopnosti nalézat a učit se nežli aktuální objem znalostí. Díky propojením lze snáze nalézat shody, souběhy a rozdíly v rámci mezioborového porovnávání souvislostí. A tento proces pak umožňuje aktuální rozhodování a výběr přijímané informace v čase, kdy později lze dospět k modifikovaným poznatkům díky proměňující a vyvíjející se realitě.

Obdobně jsem se více musel zamýšlet mezi pojmy Collaboration a Cooperation, neboť se mi jevily velmi blízké. Spolupracující lidé mi připadají bez součinnosti jako nelogické spojení. Například: Jestliže budu spolupracovat na výrobě automobilu, pak bez součinnosti může vzniknout více dílů jednoho typu, kterým nebude odpovídat navazující počet dílů, případně bych vyráběl nepřipojitelné komponenty. Proto vidím tyto formy ve velmi úzké součinnosti.

A takto se mi jeví i proces vzdělávání, kdy přiřazuji vysokou součinnost jak spolupráce, tak součinnosti, pokud tyto významy chápu alespoň trochu správně.

Možná že příklad nesouladu bych nalezl v tezích a názorech pedagogických odborníků na vývoj ve vzdělávání a politickou realizaci téhož, kdy spolupráce zřejmě nějakým způsobem nastává, ale součinnost pedagogů a politiků se již někdy nejen míjí, ale jeví se i jako protichůdná.

To je ale, předpokládám, další samostatná kapitola tohoto našeho kurzu, a tak jsem zvědavý, co lze v této souvislosti předpokládat a očekávat.

 


RVP 21. – L4 – Metodika vzd. technologií

Metodika vzdělávacích technologií

–       RVP 21.století – L4 –

 Motto:

Zdrojem poznání je vztah k jiným lidem. (Lev Semjonovič Vygotsky: The problem of the cultural development of the child, 1929, – cit. z přednášky Ing. Brdičky Ph.D. v e-kurzu RVP Vzdělávací technologie pro 21. století).

 Za důležitý metodický princip práce s novými technologiemi považuji například změnu přístupu a osobního postoje učitelů, na všech stupních školského systému, k technologiím ve výuce, kde stále lze bohužel sledovat častý odmítavý postoj, nebo technokratické degradování nové technologie k tradičnímu použití. (Např. náhrada „opisování“ textů z učebnic opisováním z projekce elektronické verze, použití zaběhnutých metod práce, jen s použitím e-přístrojů, apod.)  

Lze také vycházet z: „Přestože dochází k překotnému rozvoji technologií, to co by mělo být řídícím principem vzdělávací reformy nejsou technologie, ale změněný způsob zacházení s informacemi“. (David Warlick – vybráno z přednášky Ing. Brdičky, Ph.D. v e-kurzu RVP Vzdělávací technologie pro 21. století).

Domnívám se, že je zřejmé, že zásah nových síťových globálních technologií do komplexního života lidí, musí být využitý nově i v procesu vzdělávání, pokud chceme žáky zaujmout, efektivně a přirozeně oslovit, předat informace a být opravdově „braným“ partnerem ve vztahu učitel – žák. V současnosti (2011), jak lze vypozorovat, jsou bohužel informační technologie stále ještě často cílem, namísto prostředkem a multimediálním komunikačním kanálem. Naštěstí existují i příklady „dobré praxe“, což by mohlo motivovat a více zapojovat další učitelskou a managerskou veřejnost.

Ale i bez moderního technologického zázemí mnoha škol lze podpořit přípravu učitelů, ale také managementu, na novou metodickou práci školeními, reálnými i typovými příklady systému kompetencí TPCK, podporou a popularizací internetu od 1. k 2. generaci, vývojem Bloomovy taxonomie vzdělávacích cílů k témuž pro kreativní prostředí apod.

Již v raném věku moderních vzdělávacích technologií na prahu 21. století jsem zastával myšlenku při své práci a projektových řešeních: „Proč znovu vymýšlet již vymyšlené“, pokud to není tréninkový a výukový prvek učebního procesu, ale cesta k řešení reálného problému.

V tehdejší době převládajícího instrukčního přístupu a teprve prvních kroků programovaného učení v naší zemi a nového začleňování kybernetiky do vzdělávání, to byla otázka téměř provokativní až drzá. Nicméně i v této době znamenal tento postoj jediné, a to snahu o zefektivnění zpracování úkolů a řešení problémových zadání sdílenou spoluprací se „sousedy“.

V podstatě by se dalo říci, že se jedná jen o historicky se opakující prvek vývoje společnosti , jen v novém kvalitativním stupni, např. podle J.Wericha: od „Hej rup“ až ke „Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc. … My všichni budem na tom lépe, když dáte rady nám a my vám dáme své rady, …“, pochopitelně bez zneužití dobového politikaření.

 Dále se chci věnovat v této souvislosti života v digitálním světě vybrané situaci, kterou prožívám v každodenní osobní i profesní praxi. A samozřejmě že nejen já. Jedná se o otázku: Kde například současná škola zůstává opodál (bohužel na rozdíl od politické scény)? Jako jeden z mnoha současných trendů ovlivnění lidstva síťovými technologiemi lze použít příklad silně rostoucího dobrého využití proti zneužití sociálních (a dalších) sítí.

Zatímco globální informační vesnice vede ke vzájemnému poznávání a porozumění, ke sdílení informací pro řešení problémových úloh, pro možnost překonávání osobních bariér různého druhu (disporuchy, sociální vrozené rysy, společenské zábrany, apod.), umožnění, zvýšení či napravení rozptýlené rodinné sounáležitosti, nalézání společenských i profesionálních kontaktů, pochopení situací z různých hledisek a v mezinárodním kontextu, realizace osobní zábavy a uvolnění, a tak podobně, je infikována i zneužíváním.

Stejně rychle (možná i rychleji), souběžně vznikají a obrovsky se rozmáhají situace opačné, od spamů, přes vykrádání informací, hackerování a virování, až k pronásledování a ke kyberšikaně a dokonce ke zcela novým formám mezinárodního terorismu.

Z těchto příkladů se do života škol velmi silně promítá právě problém kyberšikany v různých stupních a provedeních a tedy problém metodiky ovlivnění žáků učiteli v pochopení důležitosti ochrany jak osobních dat, tak identity, identifikovatelnosti, důvěřivosti virtuálním kontaktům, většinou větší než vůči rodičům a učitelům. Zde hraje opět velmi silnou roli partnerství učitele s žákem. Učitel, který projevuje obdobně kladný vztah k technologiím jako jeho žáci, má mnohem větší šanci uspět v důvěře a vzájemné komunikaci.  

 V této souvislosti vybírám ze seriálu článků o bezpečnosti na internetu v časopisu Reader´s Digest Výběr 2011 – „Pozor! KYBERŠIKANA“ několik uváděných problémů.

Cit: „Díky chytrým telefonům, laptopům a herním zařízením mučitelé po libosti brázdí kyberprostorem, pronásledují své oběti, posílají jim zprávy v denních i nočních hodinách, na sociálních sítích jim vytvářejí falešné profily a ty pravé nabourávají. Oběti jako by se najednou ocitly ve světě, kde se sesypaly všechny zdi., … „S chytrými telefony, které jste svým dětem koupili, dokážou dělat mnohem víc než jen udržovat kontakt. Mohou špehovat. Mohou zaznamenávat. Jsou nebezpečné,“ varuje Bamber Delver z holandské Nadace dětského spotřebitele a spoluautor nedávno vydané knihy Generace WiFi., … „Před dvěma lety nikdo nevěděl, že něco takového existuje,“ upozorňuje Baltazar Rodriguez, inspektor odboru počítačové zločinnosti portugalské kriminálky. „Za poslední rok ale přichází na naši policii jedno oznámení denně.“, … Evropská unie loni zveřejnila studii Děti online, které se zúčastnilo 25 000 dětí a teenagerů z 25 zemí. Obětí šikany se stalo šest procent z nich.

V České republice se z 1250 dětí ve věku 11 až 16 let setkalo se šikanováním v kyberprostoru 59,4 %.,   … Dětská šikana je problém dospělých, říká v našem rozhovoru Zuzana Baudyšová, ředitelka Nadace Naše Dítě.“

„Kyberšikana se provádí snadno, bránit se proti ní je ale těžké. Pokud se děti zdráhají svěřit, je pro učitele obtížné sledovat, co se děje v kyberprostoru, nemluvě o nějakém zvládání situace. „Většina učitelů se k odpovědnosti hlásí,“ ujišťuje Heidi Vandenbosch, asistentka na katedře komunikací univerzity v Antverpách. „Školy ale nemají jasno v tom, jak žáky v této věci poučit. Mnoho učitelů je nakloněno myšlence kampaně proti šikaně, ale obávají se, že to bude příliš technologicky náročné a oni to nezvládnou.“

Francouzský učitel matematiky Thierry Cadart soudí, že vražda třináctileté dívky, k níž došlo v červnu 2011 poblíž Montpellieru, představuje tragický příklad toho, proč se mají učitelé i rodiče zajímat o to, co se mezi žáky děje v kyberprostoru.

Kyberšikana až příliš často přerůstá z posměšků v násilí. A v poslední době nejen vzájemně mezi žáky, ale stále častěji ve směru „vytočení“ a šikanování učitele žákem.

Společenský celosvětový problém se stal logicky i problémem škol. Co děti k šikaně vede? Kam se obrátit pro pomoc? Jak k tomuto problému přistupovat, jak mu předcházet, jak se bránit, jak jej řešit?

A tady je, jak se domnívám, další nutný prostor pro posílení metodik řešení zcela nových problémových, technologických, sociálních, pedagogicko psychologických kompetencí učitelů jak stávajících, tak budoucích.

Domnívám se, že metodika zvládání a řešení nebezpečí na internetu se chtě – nechtě, stává nedílnou součástí komplexu metodik vzdělávacích technologií pro 21. století a internetu 2.

  


RVP-21, lekce 1, Integrace technologií ve vzdělávání

 Motto: „PCK -> TPCK“ … „Přestože se již mnohé udělalo, nemají průniky technologicko-předmětové a technologicko-pedagogické, na rozdíl od průniků pedagogicko-předmětových, dosud úplně jasný a pevný obsah. Je před námi ještě mnoho práce. Obor vzdělávacích technologií se navíc vyvíjí tak rychle, že ve skutečnosti ustálený obsah nikdy mít nebude.“

Integrace technologií do procesu vzdělávání je dnes brána sice jako nutná a samozřejmá, současně ale existují mnohá „ale“. Některá „ale“ jsou snahou o zachování určité konzervativnosti, jiná pak zástupným problémem pro osobní důvody, další postihují dostupnost těchto technologií a také způsoby použití v rychlém tempu doby.

Ty poslední dvě „ale“ jsou nutná k širšímu zamyšlení. Například již „Bílá kniha“ dala návody, co je třeba ve školství a vzdělávání podnítit, udělat a podpořit. Od doby kdy vznikla, však přes veškeré proklamace a předvolební sliby politiků, nebyla ve svých návrzích a podnětech v reálné skutečnosti ani podporována, natož plněna. Obecnou formulí až zaklínadlem se stal obrat že „nejsou peníze“, a to nejen ve školství. A tento neblahý stav se tak stal problémem jak státním, tak institucionálním, tak i osobním – rodinným. Ekonomické „rozevírání nůžek“ pak bohužel podstatně ovlivňuje další závislé činnosti a možnosti všech subjektů.

Nicméně jestliže zatím nelze neustále vybavovat školy nejnovějšími technologiemi, připravovat metodologicky školskou veřejnost by šlo, pokud by k tomu bylo více vůle. Pak se domnívám, že v případě získání jakékoli technologie, by bylo její účelné zařazení do jakéhokoli procesu rychlejší a účinnější.

A s tím i souvisí poslední moje pojmenované „ale“, tedy způsob použití. Je nepopiratelná pravda, že mladí lidé vyrůstají obklopeni těmito výdobytky moderní civilizace, ale stejně jako u konzervativců dospělé generace, tak se i u těchto mladých ročníků setkávám s poměrně zjednodušujícím přístupem. Při hledání požadované informace, je první nalezená „jediná správná“, případně se glorifikuje jediné úložiště – například Wikipedie. Má-li se pak nalézt nějaké problémové, konstrukční či jiné řešení, nachází se většinou pouhý popis realizací a výsledků, nikoli podstata řešení zadané problematiky. A na tomto poli je jak se domnívám stále mnoho práce, která je ve své podstatě shodná při hledání v tištěném katalogu, rešerších, na webových stránkách i v sociálních a dalších sítích, včetně sdílených informací „u souseda“.

Pak nelze než plně souhlasit opět se školitelem kurzu, Ing. Brdičkou, Ph.D., že: „… Tou nejdůležitější je schopnost učit se, tj. dokázat se v exponenciálně narůstajícím množství informací orientovat a zpracovávat je.“


PC a hry ve škole – ICT 21 -3 lekce

Počítačová hra ve škole

 

Reakce na 3.lekci RVP-ICT21

 

Hra provází vývoj všech mláďat od pravěku. Hrou se připravují na svůj dospělý život. Člověk pak přidal užitnou hodnotu povýšením hry i na zábavný prvek pro zaplnění volného času. I proto se domnívám, že tak, jak se vyvíjí společnost, technologie, průmysl a život moderního člověka vůbec, mělo by se vyvíjet proporcionálně i vzdělávání. Je tedy zřejmé, že jsem zastáncem použití hry, tedy i počítačové, ve výchově a vzdělávání.

 

Pochopitelně PC hra může být v tomto použití jak užitečná a přínosná, tak i pouhým zabijákem času. Dobře nasměrovaná, motivovaná a didakticky vedená hra může velmi motivujícím způsobem zapojit žáky do debaty, tedy mluveného slova ve vzájemné komunikaci, což jim poslední dobou stále více chybí, může zapojit žáky do kolektivní spolupráce, ale i ke snaze dojít k cíli hledáním správného řešení první.

 

Hra použitá ve výuce má také mnohá úskalí. Například se domnívám, že simulační hry jsou obvykle časově náročné a tedy vhodné spíše pro volnočasovou aktivitu a domácí použití. Už jsem to v diskuzích četl, ale i já obdivuji práci matematického herního nadšení paní učitelky na pražské ZŠ Na Beránku. To lze s obrovskou dávkou nadšení, ale i zřejmě dobrého pracovního i domácího zázemí. Dnešní učitel opravdu bojuje o každý sebemenší kousek volného času.

 

Dále jak se ukazuje i v diskuzích, je složité přesvědčovat učitelské spolupracovníky, že by hraní si mohlo být přínosem. A s vedením jakbysmet. Například se nechá vnitřní síť centrálně zablokovat proti nevhodnému obsahu, tedy i proti hrám. Pak nezbývá, než se soustředit především na off-line verze přímospustitelných her, například ve Flash provedení.

 

Tak jen na závěr mohu fandit všem nadšencům a modernizátorům a pracovat ve svém prostředí na popularizaci nových a netradičních postupů a pojetí stále nových rolí ve vzdělávání.


Vybrané problémy učitele a žáka v digitálním světě – 2. lekce RVP VT 21

Motto: Vliv medií na děti způsobuje změny jejich chápání světa – restrukturalizuje jejich myšlení. V mnoha případech se jedná o vývoj přijímaný pedagogy s nelibostí. V jeho důsledku vzniká tzv. „síťová generace“ obtížně vzdělavatelná tradičními metodami. Její odpor k dosud běžným postupům přitom stále stoupá. …vzniká „síťový konflikt“, na který „síťová generace reaguje v tom horším případě ignorací, posměchem nebo přímo sabotáží“. (Vliv technologií na děti prudce roste, Bořivoj Brdička, RVP – Vzdělávací technologie pro 21. Století)

Je jistě nesporné, že obrovský rozmach technologií velmi silně ovlivňuje život každého jedince. Ve svém zamyšlení se budu snažit nastínit dva vybrané současné problémové okruhy života s ICT. Jednak snaha o smysluplné využívání ICT, za druhé pak zneužívání ICT. Domnívám se, že tyto zdánlivě rozporuplné náměty spolu úzce souvisí.

Děti obklopuje současná moderní technika a ICT jakmile se narodí a tak to pro ně znamená opravdu přirozené prostředí, na rozdíl od dospělých, které tato technika a technologie „přepadla“ v jejich zvycích a životní rutině. Pro učitele je řešený problém, jak ovládnout technologie, jak je zařadit do profesního a soukromého života, jak najít společnou cestu k „sobě samému“ a vůči okolí, jak vliv technologií využít, ale i jak se mu bránit. To vše znamená v jeho životě mnoho nového, dynamické-ho, proměnlivého a cizorodého, oproti dětskému vnímání. Životní zkušenosti také radí vysoký podíl opatrnosti, ale nové způsoby používání technologií nemají ještě zažité mechanismy osobní ochrany, ta se musí získávat, a to bohužel i cestou omylů a pochybení.

Naopak u dětí se projevuje téměř absolutní důvěra novému informačnímu prostředí. A tak mají po-cit, že je zbytečné se čemukoli učit, neboť „vše za ně vyřeší ICT“. A odtud mimo jiné pramení i současné problémy, jejichž řešení není v žádných dosavadních šablonách.

Výhoda skryté identity a „neživé“ komunikace se stává přes častá zklamání i reálným nebezpečím. Složitě a těžce se určuje, co je iluze, co je klam, co je seriózní a reálné, co je zábava a co může znamenat problém či nebezpečí. A zde také narůstá zcela nová úloha dospělých, rodičů a učitelů. Podstatná je rovina generačního střetu, kdy lze souhlasit s D. Francem, že: „Jedná se o boj s hodno-tovým systémem, s přesvědčeními, s normami, přímo s identitou našich žáků.” A dále, že je dobré „Nechat probíhat normální generační střet, ale nenechat ho vyhrotit do polohy ’síťové války’ – aniž bychom žákům brali jejich svět nebo se vzdávali světa svého.” Pro učitele je „dostatečná ale-spoň pasivní znalost nových technologií a médií.“
Má-li být učitel partnerem a pomocníkem svým žákům, souhlasí i postoj Dr. Brdičky že: „…Vzdělávací systém musí technologie funkčním způsobem plnohodnotně integrovat a pohlížet na ně jako na jeden z pilířů, na nichž je budována učitelská profese (viz Integrace technologií podle modelu TPCK). Výukové aktivity se musí přizpůsobit prostředí, v němž naši žáci žijí (viz Konektivismus – teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí) a výukové cíle se musí orientovat na budování Prenského digitální moudrosti (nebo, chcete-li, kompetencí pro XXI. st.). Není pochyb o tom, že nás v budoucím složitém světě čeká ještě mnoho těžkostí. Abychom vůbec mohli do budoucnosti pohlížet s důvěrou, rozhodně se z učitelů musí urychleně stát digitální domorodci!“. (Bořivoj Brdička, Technologie jako příčina vývojové nespojitosti, RVP – Vzdělávací technologie pro 21. Století)
Ruku v ruce se zcela nově setkávají problematiky nových způsobů otevřeného vzdělávání a narůstající zneužívání tohoto životního prostoru kyberšikanou, která se bohužel silně rozrůstá a zasahuje velmi silně do života lidí, a to bez ohledu na věk. Moderní šikana daleko přesáhla ploty škol. „S chytrými telefony, které jste svým dětem koupili, dokážou dělat mnohem víc než jen udržovat kontakt. Mohou špehovat. Mohou zaznamenávat. Jsou nebezpečné,“ varuje Bamber Delver z holandské Nadace dětského spotřebitele. Kyberšikana se provádí snadno, bránit se proti ní je ale těžké. Pokud se děti zdráhají svěřit, je pro učitele obtížné sledovat, co se děje v kyberprostoru, nemluvě o nějakém zvládání situace. „Školy ale nemají jasno v tom, jak žáky v této věci poučit. Mnoho učitelů je nakloněno myšlence kampaně proti šikaně, ale obávají se, že to bude příliš technologicky náročné a oni to nezvládnou.“ „Svět se změnil,“ poznamenává Ca-dart. „Chytré telefony jsou menší, studenti obratnější a my nesmíme zaostat.“ Ostatně terčem se mohou stát i učitelé. V průzkumu z roku 2010 přiznává 47 procent holandských učitelů zá-kladních a středních škol, že se „příležitostně“ stali obětí kyberšikany. (Svět se změnil, aneb moderní šikana on-line, časopis Readers Digest 09/2011)

V tomto odkazu je vyjádřeno také: Pět zásad pro učitele:
1. Obeznamte se s internetem natolik, abyste s žáky dokázali zasvěceně diskutovat o rizicích a bezpečnosti v kyberprostoru.
2. Zapojte žáky do tažení proti kyberšikaně pořádáním debat ve třídě.
3. Požádejte žáky, aby online nezveřejňovali nic, co nechtějí, aby viděl celý svět, včetně učitelů a rodičů.
4. Rozpoznávejte známky šikany. Je dítě zakřiknutější než obvykle? Zhoršil se mu náhle prospěch?
5. Dejte žákům na vědomí, že oznámit případ kyberšikany neznamená roznášet klepy. Dejte jim znát, že jste tu pro ně.

Problémy které tak nutně řeším v každodenní práci s výukou a žáky spočívají mimo jiné také v pře-svědčování poznávacích schopností a vlastností žáků, aby více, nebo alespoň stejně, věřili reálnému světu, učiteli. rodičům, nežli virtuálnímu světu a své „kamarádské“ komunitě, aby poznali, že pouhé kliknutí nestačí k dosažení požadovaného výsledku a že ICT znamená komunikaci nejen v techno-logickém, ale i společenském prostředí.

Závěrem se opět ztotožňuji s myšlenkou našeho školitele Dr. Brdičky, který reaguje v diskuzi slo-vy: „musíme zvládnout nejprve technologie samotné a pak jít dál směrem k jejich aplikování pro nás i pro žáky přínosným způsobem.” Stejnou myšlenku podporuji v tomto příspěvku ke kapitole 02 – Technologie ve vzdělávání.